V dnešním světě se Kendži Mizoguči stal tématem velkého významu a zájmu široké škály lidí. Od svého významu v profesionální sféře až po jeho dopad na každodenní život, Kendži Mizoguči upoutal pozornost jednotlivců všech věkových kategorií a povolání. S fascinující historií a slibnou budoucností je Kendži Mizoguči tématem, které si zaslouží být prozkoumáno do hloubky. V tomto článku prozkoumáme nejdůležitější aspekty Kendži Mizoguči a jeho vliv na různé aspekty života a poskytneme přehled, který poslouží jako základ pro pochopení jeho důležitosti a možných dopadů.
Kendži Mizoguči | |
---|---|
Narození | 16. května 1898 Tokio Japonské císařství |
Úmrtí | 24. srpna 1956 (ve věku 58 let) Kjóto Japonsko |
Příčina úmrtí | leukemie |
Místo pohřbení | Honmon-ji Temple Cemetery |
Povolání | filmový režisér, scenárista a režisér |
Významná díla | Osaka Elegy Ugetsu Život milostnice Oharu The Crucified Lovers Zangiku monogatari … více na Wikidatech |
Ocenění | Zlatý lev (1952) Stříbrný Lev (1953) Zlatý lev (1954) Modrá stuha pro nejlepšího režiséra (1955) |
multimediální obsah na Commons | |
citáty na Wikicitátech | |
Seznam děl v databázi Národní knihovny | |
Některá data mohou pocházet z datové položky. |
Kendži Mizoguči (16. května 1898 Tokio – 24. srpna 1956 Kjóto) byl japonský filmový režisér.
Vyrostl ve velké chudobě, jeho rodina dokonce musela jeho sestru nechat adoptovat a později se z ní stala gejša. Otec byl navíc surovec a bil svou ženu. Obojí Kendžiho silně ovlivnilo a téma utlačované ženy patřilo později k jeho ústředním, jeho filmy jsou považovány obvykle za feministické.
Studoval malířství, poté pracoval v reklamě, pak se zkoušel prosadit jako herec. Roku 1923 prvně režíroval. Filmy z toho období se většinou nedochovaly, některé měly i propagandistický charakter ve prospěch komunismu. Sám režisér později tvrdil, že první opravdový film natočil až roku 1936 (Sestry z Gionu). Za války ovšem silně podporoval vládnoucí autoritářský režim a natočil pro něj znovu řadu propagandistických materiálů – tentokrát nacionalistických. Po válce se naopak obrátil k humanismu.
Evropa ho objevila na začátku 50. let díky časopisu Cahiers du cinéma, který začal jeho filmy propagovat. Průlomovým byl snímek Život milostnice Oharu z roku 1952, kterým se začala vrcholná fáze jeho tvorby, oceňovaná i na evropských festivalech. Za snímek Povídky o bledé luně po dešti získal Stříbrného lva za nejlepší režii na festivalu v Benátkách (1953). O rok později získal stejné ocenění za snímek Správce Sanšo. Zvláštní uznání získal v Benátkách roku 1956 za film Ulice hanby. K jeho dalším známým snímkům patří Ukřižovaní milenci (1954).
Proslulými se staly jeho dlouhé záběry bez střihu. Byl též znám jako „postrach herců“, neboť některé záběry nechal opakovat až stokrát.