V širokém spektru Ichtyosauři najdeme nekonečné perspektivy, přístupy a interpretace, které nás zvou k ponoření se do jeho bohatosti a komplexnosti. V průběhu historie hrál Ichtyosauři zásadní roli v životech lidí a ovlivňoval způsob, jakým souvisíme, myslíme a tvoříme. Od svých počátků až po dopad na současnou společnost byl Ichtyosauři předmětem studia, obdivu a debat, generujících nekonečné úvahy a argumenty, které se snaží pochopit a ocenit jeho důležitost. V tomto článku prozkoumáme různé aspekty Ichtyosauři a prozkoumáme jeho význam, vývoj a relevanci v našem dnešním světě.
Ichtyosauři ("rybí ještěři") nebo česky ryboještěři byli skupinou značně přizpůsobených vodních plazů, kteří žili v mořích a oceánech po většinu druhohorní éry (asi před 250 až 90 miliony let). Některé objevy naznačují, že tito mořští plazi žili už nejpozději 2 miliony let po hromadném vymírání na přelomu permu a triasu (před 252 miliony let) a mohli tak vzniknout už v období permu (na konci prvohorní éry). Dosud se přitom předpokládalo, že se vyvinuli až počátkem triasu.
Jejich charakteristickým znakem byl hydrodynamický tvar těla, značně podobný dnešním delfínům a většině ryb. Díky tomu byli ryboještěři rychlými a obratnými plavci, dokázali se pohybovat rychlostí až kolem 40 km/h. Evoluce této skupiny mořských plazů byla velmi rychlá až překotná - jejich biodiverzita byla od začátku značně vysoká.
Popis
Jejich velikost kolísala mezi drobnými formami o délce několika decimetrů až k obřím formám velikosti dnešních velryb (např. Shonisaurus, délka 17 až 23 m). V roce 2018 byla zveřejněna studie o obří čelisti ichtyosaura objevené v Anglii, na jejímž základě bylo určeno, že tito obří jedinci dosahovali délky až kolem 26 metrů. Fosilie obřích ichtyosaurů s tělesnou délkou přes 20 metrů byly objeveny také ve švýcarských Alpách a pocházejí až ze samotného konce triasového období (zhruba před 210 až 201 miliony let).
Moderní výzkum histologie a anatomie ichtyosauřích obratlů ukazuje, že jejich tvarová variabilita byla velká, a že také rychlost jejich růstu byla velmi vysoká. Některé výzkumy naznačují, že tito mořští plazi mohli být homoiotermní (udržovali si tedy stálou tělesnou teplotu).
Přinejmenším některé rody ichtyosaurů (např. Mixosaurus) měly již v období triasu prokazatelně vyvinutou hřbetní ploutev, která jim sloužila při manévrování pod vodou.
Historie objevů
Fosilie těchto pravěkých tvorů byly objeveny nejpozději již v roce 1699 ve Walesu, vědecky rozpoznány však byly až počátkem 19. století. První kompletní kostru ichtyosaura odkryla britská amatérská sběratelka fosílií Mary Anningová v roce 1811. Fosilie ichtyosaurů byly objeveny na mnoha místech světa, včetně například Indie. Ukazuje se také, že v rámci popsaných druhů existuje velká míra variability a tvarové rozmanitosti jednotlivých kosterních elementů (například u kostry zadních končetin), proto je třeba být opatrný při stanovování nových druhů. Biodiverzita skupiny mohla být ve skutečnosti poněkud menší.
Původní objev první kompletní kostry, objevený Mary Anningovou roku 1818 v Lyme Regis a představený vědecké veřejnosti v roce 1819 Everardem Homem, nazvaný "Proteo-saurus", byl zničen roku 1941 při německém bombardování Londýna v průběhu Druhé světové války. V roce 2022 ale byly oznámeny objevy dvou replik původních fosilií, a to v USA a Německu.
Fosilie jurských zástupců této skupiny mořských plazů byly objeveny také na území Antarktidy.
Výzkum skvěle dochovaných exemplářů ichtyosaurů umožnil detailní rekonstrukci jejich anatomie a fyziologie, a to včetně vytvoření velmi přesných modelů těchto vyhynulých vodních plazů.
Paleobiologie
Ve fosilní kosti zhruba 183 milionů let starého ichtyosaura byly údajně objeveny biomolekuly typu cholesterolu a kolagenu. Výzkumy také ukázaly, že ichtyosauři často procházeli tělesným zraněním rozpoznatelným na jejich fosilní kostře, přičemž tyto paleopatologie jsou nejčastěji objevovány u jurských druhů. V roce 2018 byl oznámen objev několika raně jurských ichtyosauřích embryí v anglickém Yorkshiru. Ukazuje se také, že ocasní ploutev ichtyosaurů mohla být ve skutečnosti mnohem výraznější, než jak byla dosud na paleo-rekonstrukcích zobrazována. Nevyřešenou otázkou zůstává, jak se tito mořští plazi zbavovali přebytečné soli v těle. Pravděpodobně měli k tomuto účelu vyvinuty speciální vnitřní tělní orgány (solné žlázy). Výzkum patologií na fosilních kostech 41 jedinců rodu Temnodontosaurus ukázal, že tito draví ichtyosauři zřejmě často zápasili a způsobovali si při vnitrodruhových soubojích četná zranění na lebce, hrudním koši apod.
Velcí ichtyosauři byli nepochybně megakarnivory, tedy obřími predátory, schopnými ulovit a pozřít velkou kořist. Dokládá to napřáklad objev fosilie 5 metrů dlouhého ryboještěra rodu Guizhouichthyosaurus, který má ve své břišní dutině pozřené tělo čtyři metry dlouhého thalattosaura. Některé druhy vykazují pravděpodobný přechod k hyperkarnivorii, jak ukazují například objevy fosilií z Kanady.
Vzácně se dochovaly také původní "měkké tkáně" ichtyosaurů, které domáhají vědcům vytvořit přesnější představu o vzhledu těchto druhohorních mořských plazů.
Paleontologové objevili také množství fosilních exemplářů samic v době rození mláďat. Nekladly tedy vajíčka, ale rodily živá mláďata přímo do vody.
↑P. Martin Sander, Eva Maria Griebeler, Nicole Klein, Jorge Velez Juarbe, Tanja Wintrich, Liam J. Revell & Lars Schmitz (2021). Early giant reveals faster evolution of large body size in ichthyosaurs than in cetaceans. Science. 374 (6575). doi: 10.1126/science.abf5787
↑Dean R. Lomax, Paul De la Salle, Judy A. Massare & Ramues Gallois (2018). A giant Late Triassic ichthyosaur from the UK and a reinterpretation of the Aust Cliff 'dinosaurian' bones. PLoS ONE. 13 (4): e0194742. doi: https://doi.org/10.1371/journal.pone.0194742
↑Alexandra HOUSSAYE, Yasuhisa NAKAJIMA & P. Martin SANDER (2018). Structural, functional, and physiological signals in ichthyosaur vertebral centrum microanatomy and histology. Geodiversitas. 40 (7): 161-170. doi: https://doi.org/10.5252/geodiversitas2018v40a7
↑Prasad G. V. R., et al. (2017). Discovery of the first ichthyosaur from the Jurassic of India: Implications for Gondwanan palaeobiogeography. PLoS ONE12(10): e0185851. doi.org/10.1371/journal.pone.0185851.
↑Judy A. Massare & Dean R. Lomax (2018). Hindfins of Ichthyosaurus: effects of large sample size on 'distinct' morphological characters. Geological Magazine. doi: https://doi.org/10.1017/S0016756818000146
↑Chloé Plet, Kliti Grice, Anais Pagès, Michael Verrall, Marco J. L. Coolen, Wolfgang Ruebsam, William D. A. Rickard & Lorenz Schwark (2017). Palaeobiology of red and white blood cell-like structures, collagen and cholesterol in an ichthyosaur bone. Scientific Reports7, Article number: 13776. doi:10.1038/s41598-017-13873-4
https://www.nature.com/articles/s41598-017-13873-4
↑J. M. Pardo‐Pérez, B. P. Kear, M. Gómez, M. Moroni & E. E. Maxwell (2018). Ichthyosaurian palaeopathology: evidence of injury and disease in fossil ‘fish lizards’. Journal of Zoology304(1): 21–33. doi: 10.1111/jzo.12517
↑M. J. Boyd and D. R. Lomax (2018). The youngest occurrence of ichthyosaur embryos in the UK: A new specimen from the Early Jurassic (Toarcian) of Yorkshire. Proceedings of the Yorkshire Geological Society. doi: https://doi.org/10.1144/pygs2017-008
↑Judith M. Pardo-Pérez; et al. (2018). Pathological survey on Temnodontosaurus from the Early Jurassic of southern Germany. PLoS ONE13(10): e0204951. doi: https://doi.org/10.1371/journal.pone.0204951
↑Da-Yong Jiang, Ryosuke Motani, Andrea Tintori, Olivier Rieppel, Cheng Ji, Min Zhou, Xue Wang, Hao Lu & Zhi-Guang Li (2020). Evidence Supporting Predation of 4-m Marine Reptile by Triassic Megapredator. iScience. doi: https://doi.org/10.1016/j.isci.2020.101347
Ellis, R. (2003). Sea Dragons - Predators of the Prehistoric Oceans. University Press of Kansas ISBN0-7006-1269-6
Maisch, M. W. & Matzke, A. T. (2000) The ichthyosauria. Stuttgarter Beitraege zur Naturkunde. Serie B. Geologie und Palaeontologie. 2000; (298): 1-159.
McGowan, Christopher (1992) Dinosaurs, Spitfires and Sea Dragons, Harvard University Press, ISBN0-674-20770-X
McGowan, Christopher & Motani, Ryosuke, (2003) Ichthyopterygia, Handbook of Paleoherpetology, Part 8, Verlag Dr. Friedrich Pfeil
Motani, R. (2000), Rulers of the Jurassic Seas. Scientific American, vol. 283, no. 6.
Nicholls, E. L. & Manabe, M. 2001. A new genus of ichthyosaur from the Late Triassic Pardonet Formation of British Columbia: bridging the Triassic-Jurassic gap. Canadian Journal of Earth Sciences38, 983-1002.