Tento článek se bude zabývat tématem Chorvatské mlčení, které vyvolalo velký zájem a debatu v různých oblastech. S cílem důkladně porozumět tomuto tématu budou prozkoumány různé perspektivy a přístupy, které osvětlí jeho význam a dopad v současnosti. Prostřednictvím podrobné a vyčerpávající analýzy je cílem poskytnout čtenáři ucelenou a úplnou vizi Chorvatské mlčení a poskytnout relevantní a aktualizované informace, které přispívají k obohacení znalostí a porozumění této záležitosti. Od jeho počátků až po jeho dopad na dnešní společnost je cílem nabídnout globální vizi, která nám umožní ponořit se hlouběji do nejdůležitějších aspektů Chorvatské mlčení a poskytne jasný a podrobný přehled, který slouží jako výchozí bod pro budoucí výzkum a úvahy.
Chorvatské mlčení (chorvatsky Hrvatska šutnja) představuje období utišení chorvatského nacionalismu v druhé polovině 20. století. Podle širší interpretace představuje celé období existence Chorvatska v rámci socialistické Jugoslávie, podle užší definice pak období od konce Chorvatského jara až po zvolení Ivici Račana předsedou předsednictva chorvatských komunistů.
Ideály Chorvatského jara, které byly založeny především na větší míře národní autonomie v rámci Jugoslávie, striktnějšího přerozdělování peněz, ale které také otevřely národní otázku v Jugoslávii, stejně jako otázku jazykovou, byly v roce 1971 na zasedání SKJ v Karađorđevu poraženy. Svaz komunistů Chorvatska, který byl podle jugoslávského politického systému vedoucí složkou ve společnosti na území SR Chorvatsko, se musel zbavit lidí, kteří byli spřízněni s masovým hnutím (MASPOKem). Nová politická garnitura, která vládla Chorvatsku se odmítala k předchozím událostem otevřeně vyjadřovat. A tak období bylo označeno jako chorvatské mlčení.
Turbulentní změny v chorvatském politickém vedení vedly k nástupu generace, která byla velmi konzervativní a která se až dogmaticky držela titovského komunismu. Když v roce 1986 nastoupil k moci v sousedním Srbsku Slobodan Milošević, nedočkal se tento krok z chorvatské strany žádného významnějšího komentáře. Rovněž se chorvatští komunisté nevyjadřovali k politickým změnám, které Srbsko na konci 80. let zasáhly (např. Antibyrokratická revoluce, Događanje naroda, Stávka ve Starém Trgu a další).
Chorvatské ticho se také odrazilo na fungování chorvatské společnosti. Do jisté míry je proto srovnatelné i například s obdobím normalizace v Československu.[zdroj?] Odpůrci politického režimu byli tvrdě perzekvováni, mnohdy i striktněji, než tomu bylo například ve Slovinsku nebo v Srbsku. Mnohdy se jednalo o studenty, kteří byli nacionalisticky orientováni.
V současné době je Chorvatské mlčení v Chorvatsku samotném považováno za nešťastné období a jeden z důvodů kritiky a neúspěchu socialistické Jugoslávie. Je rovněž považováno za důvod pro změny v národnostním složení celojugoslávských složek (armády aj.), kdy neloajální Chorvaty střídali příslušníci jiných národů, například Srbové.