Význam Antonín Hampl v dnešní společnosti je nepopiratelný. Ať už se jedná o aktuální téma nebo historickou událost, Antonín Hampl hraje v životech lidí zásadní roli. V průběhu let byl Antonín Hampl předmětem debat, analýz a úvah v různých oblastech, od politiky a ekonomiky po kulturu a zábavu. V tomto článku prozkoumáme dopad Antonín Hampl na každodenní život a také jeho vliv na rozhodování a lidské chování. Od jeho důležitosti na pracovišti až po jeho vliv na duševní a emocionální zdraví má Antonín Hampl dosah, který přesahuje hranice a čas.
Antonín Hampl | |
---|---|
2. ministr veřejných prací ČSR | |
Ve funkci: 8. července 1919 – 25. května 1920 | |
Prezident | Tomáš Garrigue Masaryk |
Předseda vlády | Vlastimil Tusar |
Předchůdce | František Staněk |
Nástupce | Bohuslav Vrbenský |
Poslanec Revolučního nár. shromáždění | |
Ve funkci: 1918 – 1920 | |
Poslanec Národního shromáždění ČSR | |
Ve funkci: 1920 – 1939 | |
6. předseda ČSSD | |
Ve funkci: 1924 – 1938 | |
Předchůdce | Antonín Němec |
Nástupce | Zdeněk Fierlinger (po r. 1945) |
Předseda Národní strany práce | |
Ve funkci: 1938 – 1939 | |
Stranická příslušnost | |
Členství | sociální demokracie NSP |
Narození | 12. dubna 1874 Jaroměř Rakousko-Uhersko |
Úmrtí | 17. května 1942 (ve věku 68 let) Berlín Německá říše |
Ocenění | medaile Za zásluhy 1. stupeň 1995 in memoriam |
Commons | Antonín Hampl |
Některá data mohou pocházet z datové položky. |
Antonín Hampl (12. dubna 1874 Jaroměř – 17. května 1942 Berlín) byl český a československý odborový funkcionář a politik, meziválečný předseda Československé sociálně demokratické strany dělnické a poslanec Národního shromáždění ČSR, za druhé republiky předseda Národní strany práce; v době okupace člen domácího odboje, umučen nacisty.
Členem sociální demokracie se stal v roce 1894.
Po vyučení v oboru strojník vystudoval Státní průmyslovou školu v Praze. Před první světovou válkou pracoval v sociálnědemokratickém odborovém hnutí, od roku 1910 působil jako tajemník Svazu kovodělníků. Od roku 1924 pracoval jako ředitel Ústřední sociální pojišťovny.
Od července 1918 byl členem Národního výboru československého. Po celé období první republiky pak zastával v Národním shromáždění poslanecký mandát.
V letech 1918–1920 zasedal za sociální demokracii v Revolučním národním shromáždění. Byl profesí tajemník Svazu českých kovodělníků. V parlamentních volbách v roce 1920 získal za sociální demokracii poslanecké křeslo v Národním shromáždění. Obhájil ho v parlamentních volbách v roce 1925, parlamentních volbách v roce 1929 a parlamentních volbách v roce 1935. Poslanecký post si oficiálně podržel do zrušení parlamentu roku 1939. V roce 1920 se významně zasadil o vypracování a přijetí zákona o účasti zaměstnanců v hornictví na správě dolů a jejich podílu na zisku a také zákona o závodních a revírních radách v hornictví.
V letech 1919–1920 působil jako ministr veřejných prací v první Tusarově vládě. Od rozkolu s komunisty byl politickým vůdcem Československé sociálně demokratické strany dělnické a v období 1924–1938 jejím předsedou. V celém období let 1918–1938 byl členem představenstva strany.
Coby předseda strany ji zvládl stabilizovat po rozkolu z počátku 20. let. Byl jedním z tvůrců koaliční spolupráce sociálních demokratů s demokratickými občanskými stranami. V polovině 30. let se pokoušel získat komunisty pro společnou obranu proti fašismu, pouze však za podmínky, že se vzdají svých myšlenek na diktaturu proletariátu a budou provádět konstruktivní politiku. Tato jeho výzva komunistům, aby se navrátili do společné strany, stručně formulovaná: „Hoši, z vandru domů!“, však neměla ohlas.
Byl aktivní též publicisticky. Mezi jeho dílo patří spisy Kolektivní smlouvy pracovní a Z krise ven (1935), v níž navrhoval posílení státní sociální a investiční politiky jako způsob překonání hospodářské krize.
Po dočasném zániku strany v roce 1938 se stal předsedou nově vzniklé Národní strany práce (do roku 1939). V listopadu 1938 patřil mezi iniciátory kandidatury Emila Háchy do funkce prezidenta Československa.
Do odboje vstoupil s příchodem nacistů, zprostředkovával kontakt mezi 2. odbojem a vládou Aloise Eliáše. K jeho zatčení došlo nejprve 1. září 1939, následně byl po dvou týdnech díky přímluvě protektorátní vlády propuštěn. Opět byl gestapem zajat 6. května 1941 společně s dalšími představiteli bývalé sociálně demokratické strany. Po několik týdnů byl vězněn v Praze na Pankráci a pak deportován do věznice Moabit v Berlíně. V ní byl mučen a těmto zraněním v květnu 1942 podlehl.
V roce 1946 mu byla na náměstí v rodné Jaroměři odhalena pamětní deska, později odstraněná. 12. dubna 1999 odhalena nová pamětní deska.
V Hrádku u Rokycan po něm byla za první republiky nazvána čtvrť družstevních domků Hamplov.