V dnešním světě je Vídeňský kongres téma, které získalo velký význam a upoutalo pozornost lidí všech věkových kategorií a prostředí. Ať už kvůli svým dopadům na společnost, důležitosti v osobním rozvoji nebo důsledkům pro globální ekonomiku, Vídeňský kongres byl středem mnoha diskuzí a debat. Vídeňský kongres, který je dnes považován za jeden ze základních pilířů, vzbudil nebývalý zájem a vyvolal velké množství protichůdných názorů. V tomto článku do hloubky a podrobně prozkoumáme různé aspekty související s Vídeňský kongres a jeho vliv na různé oblasti každodenního života.
Vídeňský kongres bylo setkání zástupců téměř všech zemí Evropy po napoleonských válkách, které upravilo mezinárodní vztahy soustavou smluv. Kongres se konal od 1. října (někdy je uváděno 16. nebo také 18. září) 1814 do 9. června 1815 ve Vídni pod předsednictvím rakouského císaře, uherského a českého krále Františka I., který byl ve funkci předsedajícího pravidelně zastupován ministrem zahraničí Klemensem Metternichem. Kongres tedy začal již po první abdikaci Napoleona Bonaparta v roce 1814 a pokračoval až do doby těsně před jeho definitivní porážkou v bitvě u Waterloo dne 18. června 1815. Pro své téměř každodenní plesy, které byly pořádány hlavně v salónech význačných šlechtičen, a výlety pro hosty je také nazýván tančící kongres. Na Vídeňském kongresu bylo poprvé postulováno právo národů na sebeurčení.
Hlavní myšlenky, ke kterým byl kongres veden:
Největší územní změny zaznamenaly vítězné mocnosti, tedy Rakousko, Rusko a Prusko.
Změnit se však muselo i Napoleonem rozvrácené Německo. Vídeňský kongres zde vytvořil Německý spolek, což bylo volné soustátí 39 zemí, ke kterým patřily Rakouské císařství (včetně Království českého a Markrabství Moravského) a Pruské království.
Na vídeňském kongresu byly také jako odměna a uznání za účast v protifrancouzské koalici (od r. 1813) povýšeny některé země:
Dále bylo na kongresu potvrzeno povýšení těchto zemí, provedené Napoleonem:
Svatá aliance bylo spojenectví Ruska, Rakouska a Pruska, které mělo dohlížet na dodržování kvietismu na základě „křesťanské solidarity“ (nehledě na to, že Romanovci byli pravoslavní, Habsburko-Lotrinkové katolíci a Hohenzollernové luteráni). Tato aliance byla vlastně ztělesněním reakční spolupráce.
Jelikož tvůrcem politiky rovnováhy byl do značné míry kníže Metternich, mluvíme někdy také o metternichovském systému. Ráz této politiky, která fungovala v Evropě od vídeňského kongresu v podstatě až do první světové války, označujeme také jako koncert velmocí.
Revoluční myšlenky však nezapadly a již po několika letech se v Evropě projevila touha lidí i celých národů po svobodě.
Klemens Wenzel von Metternich, Rakousko
Charles Maurice de Talleyrand-Périgord, Francie
Fridrich Vilém III., Prusko
František I. Rakouský, Rakousko